Česko

Za první výskyt daně z neočekávaných zisků můžeme považovat daň z válečných zisků, která byla zavedena císařským nařízením č. 103/191622 a dále upravena zákonem č. 66/1918. Daň byla zavedena po vzoru Dánska a jejím cílem bylo zdanit zisky spekulantů, kteří vydělávali na válce. Tato daň se týkala právnických i fyzických osob. Právnické osoby danily zisk, který přesahoval průměrný zisk za posledních 5 fiskálních období před srpnem 1914. Zároveň byly vyloučeny dvě z těchto období – období s nejvyšším ziskem a období s nejnižším ziskem. U fyzických osob byla stanovena hranice příjmu na průměrný příjem z roku 1913. Osvobozeny od daně byly příjmy, které pocházely z dědictví, ale také příjmy veřejných úředníků. 24 Daň počítala i s tím, že podniky mohly před válkou investovat a jejich zisky byly díky tomu během války vyšší. K vypočtenému srovnávacímu průměru se v tom případě přičetlo 6 % z ceny investovaného kapitálu. Ačkoliv 1. světová válka skončila již v roce 1918, daň z válečných zisků byla účinná i v roce 1919, kdy zákon č. 79/1920 Sb., se zpětnou účinností prodloužil životnost daně

USA

První windfall tax v USA byla zavedena během 1. světové války. Už předtím, než USA vstoupila do 1. světové války, měli americké podniky mimořádné válečné zisky. Mezi roky 1914 a 1916 se zisky U.S Steel a Du Pont navýšily o více ne 1000 %. V roce 1917 USA vstoupila do války a tlak na zavedení daně z těchto zisků se zvyšoval.

Zvažovala se 2 kritéria zdanění zisků. Prvním kritériem mělo být určení „rozumné“ rentability investovaného kapitálu a danění zisku, který by tuto rentabilitu převyšoval. Druhým kritériem mělo být určení průměrného předválečného zisku a danění zisku, který průměr převyšoval. Nakonec se jako daňový základ použil zisk, který převyšoval 9 % návratnost investovaného kapitálu a toto převýšení bylo daněno sazbami od 20 % do 60 %.

V roce 1940 byla, za stejným účelem jako během 1. světové války, zavedena druhá windfall tax. Plátci daně si mohli vybrat, zda svůj základ daně určit pomocí průměru z minulých let nebo pomocí rentability investovaného kapitálu. 26 Tento přístup k určení základu daně byl ekonomy kritizován už při schvalování zákona o příjmech, který mimo windfall tax zaváděl i vyšší sazby ze standartní korporátní daně.

Často se jako příklad windfall tax dává daň z roku 1980. Tato daň byla zavedena na americký ropný průmysl z důvodu rychle rostoucích cen pohonných hmot. Tato daň nezdaňovala přímo výnosy. Namísto toho byl zdaňován rozdíl mezi tržní cenou ropy a její administrativně stanovenou cenou.28 Tuto daň tedy můžeme řadit spíše mezi spotřební daně nebo jí označit jako cenový strop.

Velká Británie

V roce 1981 zavedla Margaret Thatcher windfall tax ve výši 2,5 % na zisky bank, které enormně vydělávaly na vysoké základní bankovní sazbě.

V roce 1997 labouristická vláda Tonyho Blaira zavedla windfall tax na „nadměrné zisky z privatizovaných veřejných služeb“. Daň byla zavedena po 18 letech vlády konzervativců, kteří zprivatizovali řadu státních podniků za cenu, která byla považována za příliš nízkou. Daň měla za cíl napravit tuto nespravedlnost a z výnosu této daně byl zafinancován program na podporu zaměstnanosti.

Výpočet daně byl proveden pomocí P/E poměru, který by nastaven na hodnotu 9. Následně byl průměrný zisk po dani za 4 roky po privatizaci společnosti vynásoben 9. Takto vypočtená cena akcie, respektive tržní kapitalizace byla porovnána se skutečnou tržní kapitalizací společnosti. Rozdíl mezi těmito kapitalizacemi byl předmětem daně. Subjektem daně byly zprivatizovaná odvětví jako telekomunikace, dráhy, elektřina a ropný průmysl.